"Zničil jsem si zdraví, ale ani to mě nezastavilo" Erik Ochman zhubl 30kg!

Období po narození dítěte je pro někoho ten nejkrásnější čas, pro mě to bylo období, kdy jsem si sáhl na své dno, ale asi bych měl s příběhem začít od začátku...

Jmenuji se Erik Ochman a pocházím z hokejové rodiny. Už od útlého věku jsem byl vedený ke sportu, disciplíně a režimu. Tomu vděčím svým rodičům, kteří obětovali spoustu svého času i finančních prostředků k tomu, abych mohl hrát a jít si za svým snem, jako spousta mladých kluků co se viděli v NHL a chtěli nad hlavu zvednout "Stanley Cup". V 15 letech se však tento sen mladého kluka rozplynul, jelikož jsem utrpěl vážný úraz kolene a poté, i když byla snaha se vrátit, jsem hokej na vrcholové úrovni hrát přestal.

A přesně v tuhle chvíli jsem začal cvičit, věnovat se výživě a fungování lidského těla a především toho mého. Každý den jsem se díval na časopisy "profi" kulturisů nebo jsem si pouštěl pořád dokola filmy s Arnoldem Schwarzeneggerem a Sylvestrem Stallonem. Ale pořád se mi honila hlavou otázka, co je ten klíč k úspěchu? Je snad nějaká zkratka o které nevím? Je něco, co mi usnadní cestu k cíli?

Odpovědi na tyto otázky jsem si dokázal odpovědět až po několika letech, kdy jsem poznal o čem to doopravdy je. Není to jako každý jiný sport a ačkoliv jsem měl disciplínu a tvrdý režim v extraligovém klubu, tak jsem si nedokázal představit, co vše za tím stojí. Není to jen o tvrdém tréninku, ale tento životní styl je každodenní, celoživotní dílo a to jak se člověk chová ke svému tělu, tak mu to tělo na oplátku vrátí. Bohužel i já dělal chyby a to dost fatální, díky mé nezkušenosti a bezohlednosti ke svému tělu v mém mladém věku.

Mým snem bylo se dostat do AČR, jelikož mě baví armádní technika, zbraně a všeobecně dění v tomto směru, fyzicky jsem připravený byl, psychotesty jsem prošel, avšak jediné co jsem měl při vstupní zdravotní prohlídce, byli zvýšené jaterní testy. Lékaři si mysleli, že by se mohlo jednat o žloutenku, tu jsem však neměl. Tak jsem to přeháněl s cvičením, že jsem se ničil a ani jsem o tom nevěděl. Zjistili mi geneticky slabá játra po otci a tomu extrémním cvičením moc nepřidal, až jsem si je odpálil. Tady odstartovaly pravidelné návštěvy lékaře a kontrolních odběrů. Každou další návštěvou byly horší a horší, nakonec padlo i slovo o transplantaci. Když jsem to slyšel prvně začal jsem se smát a nevěděl jsem, zda je to vtip nebo krutá realita.

Můj zdravotní stav se zhoršoval týden od týdne měsíc od měsíce rapidně k horšímu. Bylo mi špatně po jakémkoliv jídle, cokoliv jsem udělal, hned jsem potom usnul vyčerpáním. Unavovalo mě i umýt nádobí, to jsem většinou ani fyzicky nezvládl. Samozřejmě jsem začal přibírat na váze, sport jsem dělat nemohl. Veškerý čas, který jsem věnoval od mala sportu a potom cvičení vše se rozplynulo. Uzavřel jsem se doma před celým světem a nevěděl co dál dělat. Neměl jsem motivaci ani vidinu lepších dní. Nikdo nevěděl jak mi pomoct, vlastně ani já sám jsem to nevěděl. Rodina za mnou vždy stála a to mi "rvalo srdce" na kusy. Jelikož jsem sám sebe viděl jako člověka bez práce, jako otce který nemá sílu ani na to vidět vyrůstat vlastní dceru jelikož jsem prospal třičtvrtě dne. Tudíž i já sám sebe viděl jako bezcenného člověka co akorát trápí všechny kolem sebe.

Aby toho nebylo málo, všechnu důvěru jsem vložil v lékaře a zdravotnictví, kteří tvrdili, že už nikdy nebudu sportovat a než se dostanu na nějakou fungující úroveň "normálního člověka" bude to trvat minimálně 5 let. Hrozila mi operace žaludku, měl jsem poškozené ledviny a mé jaterní testy byli stále horší a horší. Topil jsem se v tom a nevěděl jsem kde začít, jak se odrazit a den co den jsem si kladl otázku "Jak se tohle může stát zrovna mě sportovci ve 22 letech?

 Je to těžká situace, kdy se Vám rodina snaží pomoct, ale Vy nevíte kudy kam a jediný co Vám zbývá jsou ty černé myšlenky, které jsem v sobě dusil a styděl se sám za sebe. Bylo hodně těžké udržet slzy a hledat odpovědi na otázky skoro 3 leté dcery proč s ní nejdu na hřiště a proč jdu zase spát a kdy si s ní budu hrát.

Vše se však zlomilo v den, kdy jsem s pomocí své manželky našel práci v soukromé firmě. Ano, vypadá to pro hodně lidí jako banalita, ale pro mě to byl střípek naděje k novému startu a lepšímu životu pro rodinu, která už za mě bojovala dost. Po nějaké době se játra vzpamatovala a tak jsem začal vše od znovu budovat. Ideální by bylo začít pomalu a zlehka, ale já jsem taková povaha, že jdu z extrému do extrému. Začal jsem cvičit se svým švagrem na zahradě, bylo léto a ideální podmínky k tomu opět cvičit. Postupem času mi ale došlo, že ke svému zdraví musím přistupovat svědomitěji. Začal jsem ze dne na den, upravil jsem stravu, držel přísnou dietu v kalorickém deficitu a k tomu také upravoval tréninky.

Po čase jsme začali chodit do fitness centra. Bylo to opravdu těžké, jak fyzicky, tak i psychicky. Ovšem nastal další problém, asi po dvou měsících cvičení mě v noci odvezla záchranná služba, další sražení na kolena. Tak moc jsem se chtěl vrátit, až jsem přecházel nemoci a chodil cvičit například s horečkou 39° a únavu přebíjel velkou dávkou nakopávače, až jsem si zadělal na zánět na srdci, kdy jsem nemohl vůbec dýchat.  Doporučení lékařů byla hospitalizace a minimálně půl roku bez jakékoliv fyzické zátěže. Pak probíhaly návštěvy kardiologů a sono plus několikrát  EKG, ale nakonec je srdce v pořádku. Jediné co se mi celou dobu v záchrance a na nemocničním lůžku honilo hlavou bylo to, že už se nikdy nechci dostat zpět na dno. To už prostě nemůžu dovolit už jen kvůli své dceři, manželky a rodiny.

Celou dobu, co jsem se necítil dobře a tloustnul jsem, tak jsem svému okolí a rodině říkal, ze když se do toho opřu, dokážu se opět dostat do formy. Myslím si, že mi skoro nikdo nevěřil a koukali na mě jako na člověka co jen slibuje a nebo se pomátl na rozumu. Už tato myšlenka ukázat všem, jak pevnou vůli mám, mě hnala dopředu. Nebylo to samozřejmě jen to, ale taky jsem hlavně chtěl, aby si moje dcera pamatovala svého tátu jako aktivního sportovce a ne jen člověka který nestál za nic. Chci aby moje dcera byla pyšná na to co jsem dokázal a ještě dokážu. Aby si jednoho dne mohla říct, že její táta je pro ní vzor. Jelikož jsem nezačínal se cvičením poprvé a už jsem věděl co a kdy mám udělat a taky svým způsobem jsem spoléhal na určitou svalovou paměť a na to, že po všech těch pádech jsem dokázal poznat své tělo, co si můžu dovolit.

Moje výchozí váha na začátku byla 115kg. Za tři měsíce jsem váhu zredukoval na 88kg.

Tréninky mám rozplánované na 6 dní v týdnu a k tomu každý den před prací jezdím na kole jako pravidelné kardio. Ze začátku jsem to brzké vstávání neměl v lásce, ale už si bez toho nedokážu představit den. Po práci jdu do posilovny a po dobře odvedeném tréninku trávím čas se svojí rodinou. V rámci regenerace navštěvujeme s manželkou jednou týdně saunu, alespoň tento čas máme chvíli sami pro sebe a masáže, fyzioterapie. Všechno tohle je podtrženo správnou stravou, kterou mi připravuje moje manželka. Den co den stojí po mém boku a i když jsem někdy na pokraji sil, je to ona, která mě "podepře" podá mi pomocnou ruku a pomůže mi znovu vstát do sedla abych nepolevoval pokračoval dát ke svému cíli. Prostě a jednoduše stará se o mě jako o "profíka" a bez ní by to nešlo. Je pro mě velkým vzorem, oporou a společně s dcerou i motivací jít dál, dřít víc, jak ve sportu, tak i v osobním životě.

Nepřestávám a nepolevuji, mým snem je účastnit se příští rok amatérských závodů a tak pevně doufám a jdu si za svým snem. A to bych tímto chtěl sdělit také Vám. Nepolevujte i když Vám osud hází klacky pod nohy, protože jediný kdo Vaši cestu může překazit jste pouze Vy a Vy jste také ti, kteří dokážou ovlivnit sůj sportovní život a nejen sportovní. A proto si běžte za svým snem a věřte sami sobě. Jelikož žijeme jen jednou a čas utíká nekompromisně rychle.

 A jak jednou jeden filosof kdysi dávno řekl: 

„Muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout bez toho, aniž by poznal tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.