Proč potřebujeme překonávat sami sebe? Prof. Patočka odhaluje hlubší smysl sportu

Sportuješ téměř celý život. Máš za sebou stovky tréninků, desítky závodů, vítězství i porážky. Naučil ses překonávat bolest, únavu a vlastní pochybnosti. Víš, co znamená disciplína, odříkání a tvrdá práce. Jenže jednoho dne tě napadne otázka, na kterou tě žádný trenér nepřipravil.

Kdo vlastně jsem, když přestanu sportovat?

Možná zjistíš, že velká část tvé identity stojí právě na tom, co dokážeš. Na výkonech, výsledcích, uznání ostatních nebo představě o tom, jakým člověkem bys měl být. A možná si poprvé připustíš, že ačkoli celý život překonáváš své hranice, nikdy ses skutečně nezamyslel nad tím, proč to všechno děláš. Právě v takovém okamžiku může začít něco mnohem důležitějšího než další sportovní úspěch.

Touto otázkou se totiž dostáváme k myšlenkám jednoho z nejvýznamnějších českých filozofů 20. století, prof. Jana Patočky (1907–1977), který stál mimo jiné i v čele charty 77.

Obsah článku:

• Jan Patočka: Proč nestačí pouze žít, pracovat a vítězit?
• První pohyb: Zakotvení – Všechno začíná tím, že někam patříme
• Druhý pohyb: Sebepotvrzování – Když se celý život promění ve výkon
• Třetí pohyb: Průlom – Odvaha být pravdiví a autentičtí
• Cesta pokojného bojovníka: Když vítězství přestane být tím nejdůležitějším
• Co nás tedy může Patočka naučit o sportu?

Jan Patočka: Proč nestačí pouze žít, pracovat a vítězit?

Jednou z Patočkových nejzajímavějších myšlenek je koncepce tří pohybů lidského života. Patočka v ní rozlišuje tři základní způsoby, jakými člověk žije ve světě, vztahuje se k druhým lidem a rozumí vlastní existenci. První pohyb nazývá pohybem zakotvení či přijetí. Druhý pohybem obrany nebo sebepotvrzování. Třetí potom pohybem pravdy či průlomu.

Nejde přitom o tři jednoduché životní etapy, které člověk postupně absolvuje. Tyto pohyby se v našem životě prolínají a představují různé možnosti lidského žití. Přestože Patočka svou koncepci nevytvořil jako teorii sportovního výkonu, můžeme jejím prostřednictvím objevit zajímavé souvislosti mezi sportem, naší identitou a hledáním skutečného smyslu života.

První pohyb: Zakotvení – Všechno začíná tím, že někam patříme

První pohyb označuje Patočka jako pohyb zakotvení. Člověk totiž nepřichází na svět samostatně soběstačný, protože si nedokáže všechno zajistit sám. Od počátku je odkázán na druhé lidi, jejich přijetí, péči a prostředí, ve kterém postupně nachází své místo. Právě prostřednictvím těchto vztahů získává pocit bezpečí, sounáležitosti a základní důvěry ve svět.

A podobnou zkušenost můžeme najít také ve sportu. Vzpomeňme si na okamžik, kdy jsme poprvé vstoupili do tělocvičny, na atletický stadion nebo do posilovny. Možná nás tam přivedli rodiče, kamarádi nebo trenér. Zpočátku nebylo nejdůležitější, kolik kilogramů zvedneme, jak rychle dokážeme běžet nebo kolik zápasů vyhrajeme. Důležitější bylo, že jsme se stali součástí něčeho většího. Měli jsme svůj tým, trenéra, kamarády a místo, kam jsme se pravidelně vraceli.

Sport se pro nás mohl stát prostředím, ve kterém jsme získávali první zkušenosti s důvěrou, spoluprací a vzájemným přijetím. Právě tak můžeme Patočkův první pohyb přiblížit prostřednictvím sportovní zkušenosti. Nejdříve potřebujeme najít své místo ve světě. Teprve potom můžeme začít rozvíjet vlastní schopnosti a možnosti.

Nejdříve potřebujeme někam patřit. Teprve potom se můžeme začít ptát, kým se chceme stát.

Druhý pohyb: Sebepotvrzování – Když se celý život promění ve výkon

Druhý pohyb Patočka spojuje s prací, obstaráváním, obranou života a zajišťováním jeho pokračování. Člověk už pouze nepřijímá svět, do kterého se narodil. Začíná v něm aktivně jednat, pracovat, přizpůsobovat si podmínky a zajišťovat vlastní existenci. Právě zde můžeme objevit zajímavou paralelu se sportem. Trénujeme, abychom byli silnější. Dodržujeme režim, abychom dosahovali lepších výsledků. Učíme se disciplíně, překonáváme překážky a někdy podřizujeme velkou část svého života jedinému cíli. Na tom samozřejmě není nic špatného.

Sportovní výkon vyžaduje odhodlání, pracovitost a schopnost nevzdat se při prvním neúspěchu. Pro mnoho lidí se právě tyto vlastnosti stávají důležitou součástí jejich osobnosti. Jenže co se stane, když se výkon postupně promění v jediné měřítko naší vlastní hodnoty? Zvedneme sto kilogramů, ale už přemýšlíme o sto deseti. Uběhneme maraton, ale místo radosti z dokončeného závodu řešíme, proč jsme nebyli o několik minut rychlejší.

Dosáhneme vysněné postavy, ale vzápětí objevíme další nedostatek, který potřebujeme odstranit. Každý dosažený cíl se stává pouze začátkem dalšího úsilí. A člověk, který původně sportoval proto, že ho pohyb naplňoval, může postupně zjistit, že už netrénuje z radosti, ale ze strachu, že přestane být dostatečně dobrý.

Patočkův druhý pohyb samozřejmě nelze ztotožnit pouze se sportovním soutěžením. V jeho filozofii jde především o způsob existence, ve kterém se člověk soustředí na obstarávání a fungování ve světě. Právě tento způsob života však přináší také určité nebezpečí. Můžeme být natolik zaměstnaní tím, co musíme udělat, získat nebo dokázat, že postupně ztratíme schopnost přemýšlet o vlastním životě jako celku. Stále něco děláme, ale přestáváme se ptát proč.

A možná právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů moderního sportu. Neustále se učíme překonávat sami sebe, ale málokdy se zastavíme, abychom pochopili, koho vlastně překonáváme.

Třetí pohyb: Průlom – Odvaha být pravdiví a autentičtí

Třetí pohyb, který Patočka označuje jako pohyb pravdy či průlomu, představuje zásadní proměnu lidské existence. Člověk v něm začíná překračovat samozřejmosti každodenního života. Přestává se soustředit pouze na vlastní zajištění, úspěch a uznání ostatních a obrací svou pozornost k hlubším otázkám. Kdo vlastně jsem? Žiji podle toho, co skutečně považuji za správné? Nebo pouze naplňuji očekávání společnosti, rodiny, přátel a lidí, jejichž uznání potřebuji?

Právě zde se dostáváme k autenticitě, pravdě a odvaze žít vlastní život skutečně pravdivě.

Zatímco ve druhém pohybu se člověk snaží obstát ve světě, zajistit si své místo a něco dokázat, ve třetím začíná zpochybňovat samotný způsob svého života. A to může vyžadovat mimořádnou odvahu. Je totiž mnohem jednodušší pokračovat v životě, jehož pravidla už známe, než si připustit, že možná nežijeme tak, jak bychom skutečně chtěli.

Zkusme si znovu představit např. třicetiletého sportovce.

Celý život soutěžil, trénoval a usiloval o výsledky. Okolí ho zná jako člověka, který nikdy nic nevzdává. Právě na této představě si postupně vybudoval vlastní identitu. Co se ale stane, když si jednoho dne přizná, že už nechce pokračovat? Že ho možná mnohem více než samotný sport drží při životě představa, kterou o něm mají ostatní?

A že jeho skutečné hodnoty, touhy a představy o smyslu života mohou ležet úplně někde jinde? Takové poznání může být mnohem náročnější než další tvrdý trénink nebo důležitý závod. Znamená totiž riskovat ztrátu dosavadní identity, uznání okolí i jistot, na kterých dlouhá léta stavěl vlastní život.

Jen málokdo se odváží takový průlom uskutečnit. Ne proto, že by člověk nebyl schopen klást si otázky o pravdě, ale proto, že přijetí odpovědí může vyžadovat změnu všeho, na co byl dosud zvyklý. A ukazuje se, že jen minimum lidí je schopné tuto změnu skutečně pravdivě a autenticky žít den co den.

Právě zde se sportovní zkušenost může stát obrazem hlubší existenciální proměny. V Patočkově filozofii však třetí pohyb neznamená pouze objevit své pravé já a ukázat ho světu.

Jde ještě dál.

Člověk začíná chápat, že jeho život není uzavřený pouze do vlastních potřeb, výkonů a zájmů. Otevírá se pravdě, která přesahuje jeho osobní prospěch, a přijímá odpovědnost také za druhé lidi. Autenticita v tomto smyslu není pouhým vyjádřením individuality. Není to rozhodnutí dělat si všechno podle sebe bez ohledu na ostatní. Je to ochota přestat si zastírat pravdu o vlastní existenci a podle tohoto poznání také jednat. I když nás to může stát pohodlí, společenské uznání nebo dosavadní jistoty. Patočkovy tři pohyby přitom nejsou žebříkem, po kterém bychom jednou provždy vystoupali na nejvyšší stupeň. Zakotvení, práce i odpovědnost zůstávají součástí našeho života. Třetí pohyb však otevírá možnost překročit pouhé obstarávání vlastní existence a začít se ptát po jejím skutečném smyslu.

Možná tedy největší odvaha nespočívá v tom, postavit se soupeři, překonat osobní rekord nebo zvítězit před tisíci diváky. Možná spočívá v něčem mnohem obtížnějším: odvážit se žít pravdivě, i když tím můžeme ztratit všechno, co jsme si dosud vybudovali.

Cesta pokojného bojovníka: Když vítězství přestane být tím nejdůležitějším

Podobnou otázku můžeme objevit také v knižním bestselleru Cesta pokojného bojovníka amerického autora a někdejší mistra světa v gymnastice Dana Millmana. Příběh, ve kterém autor propojuje autobiografické zkušenosti, sleduje talentovaného sportovce, který má na první pohled všechno, co by si mohl přát. Sportovní nadání, ambice, disciplínu i předpoklady dosahovat mimořádných výsledků.

Přesto mu něco chybí.

Ačkoli dokáže překonávat ostatní, postupně zjišťuje, že mnohem obtížnější je porozumět vlastnímu životu. Setkání s tajemným učitelem ho přivádí k otázkám, které přesahují samotný sportovní výkon. Proč se tolik upínáme k budoucím úspěchům? Proč očekáváme, že právě další vítězství nám konečně přinese spokojenost? A dokážeme si vážit vlastního života také ve chvíli, kdy se nám nepodaří dosáhnout vysněného cíle?

Millmanův příběh můžeme vnímat jako literární paralelu k některým otázkám Patočkova třetího pohybu. Zatímco zpočátku je hlavní hrdina orientován především na výsledky a uznání, postupně objevuje hodnotu sebepoznání, přítomného okamžiku a vnitřní proměny. Nejde přitom o přímou návaznost na Patočkovu filozofii. Oba přístupy však otevírají zajímavou otázku.

Co když skutečným smyslem sportu není pouze vítězství, ale také proměna člověka, který o něj usiluje?

Co nás tedy může Patočka naučit o sportu?

Sport nás učí disciplíně, vytrvalosti a schopnosti překonávat obtížné situace. Učí nás přijímat porážky, spolupracovat s ostatními a hledat hranice vlastních možností. To všechno jsou zkušenosti, které mohou mít mimořádnou hodnotu.

Patočkovy myšlenky nám však připomínají, že samotné překonávání překážek ještě nemusí znamenat hlubší porozumění vlastnímu životu. Můžeme být fyzicky silní, a přesto se bát přiznat vlastní nejistotu. Můžeme dosahovat mimořádných výsledků, ale současně ztrácet radost z činnosti, která nás kdysi naplňovala.

A můžeme celý život usilovat o další vítězství, aniž bychom si položili otázku, zda skutečně soutěžíme kvůli sobě, nebo jen kvůli uznání ostatních. Právě schopnost takového tázání může dát sportu nový rozměr. Neznamená to vzdát se ambicí, přestat trénovat nebo odmítnout touhu po úspěchu. Znamená to pouze pochopit, že sportovní výkon nemusí být konečným měřítkem naší vlastní hodnoty. Možná totiž nejde pouze o to, kolik kilogramů dokážeme zvednout, jak rychle uběhneme závod nebo kolik soupeřů porazíme.

Možná je nakonec mnohem důležitější, jakými lidmi se při této cestě stáváme.