Intenzita nebo šílenství - část první - Pojďte si užít nepřekonatelný příběh Johna Defendise, v té době budoucí Mr. USA a IFBB Professional

Bylo to v roce 1977. Richard Dreyfuss vyhrál cenu pro nejlepšího herce, New York Yankees vyhráli Světovou sérii v baseballu, chleba byl „za babku“ a mladý 18letý John DeFendis se učil ten nejmasochističtější styl tréninku na cestě za svým cílem - stát se kulturistickým šampiónem.

Víte, byl jsem puberťák který trénoval osm let a soutěžil celkem 9krát aniž by si domů odvezl nějakou trofej. Ve svém odhodlání vítězit, jsem učinil rozhodnuti které velmi změnilo následujících 15 let mého života. Rozhodl jsem se trénovat s Mr. America Stevem Michalíkem.

Vše začalo jeden den, kdy jsem se rozhodl zajet si do posilovny, kde trénovali všichni takzvaní šampióni: Mr. America Gym. Tohle nebylo takové to normální fitness centrum. Stěny byly namalované načerno a vybavení bylo natřené červeně, což velmi připomínalo starou gotickou mučírnu. U baru byla namalovaná na zdi půlmetrová stříkačka s názvem: “Heslo dne – zvedni si dávku!” Denní blok na podpisy trénujících měl k sobě přivázané také pero v podobě stříkačky.

Vešel jsem dovnitř a zeptal jsem se, kde je pan Mr. America, že s ním chci mluvit. To byla moje první chyba. Steve Michalík nebyl typický majitel posilovny. Nezáleželo mu na obchodech a nezáleželo mu na tom, jestli zraní něčí pocity. Když tak o tom přemyslím - tak jediné na čem Stevovi Michalíkovi opravdu záleželo - byl trénink. Nemyslím trénink tak, jak si ho představují normální smrtelníci. Jeho typ tréninku dal celé věci úplně nový rozměr. Konec konců, Stevovo motto: “Trénuj až za bolest…smrt je tvoje jediná záchrana”, mluví za vše.

Kluk za barem ukázal na kus posilovny, který byl ohraničen provazem a řekl: “Steve támhle trénuje, ale bejt´ tebou tak ho neruším.” „No, pane pracující v posilovně, vy nejste já,“ pomyslel jsem si. Konec konců jsem byl velmi perspektivní budoucí šampión, který se zrovna umístil pátý na nějaké místní dorostenecké soutěži, takže jsem si byl jist, že Steve bude velmi rád, že se mnou může mluvit.

John Defendis a Steve Michalik

Naše setkání proběhlo asi takhle: “Ahoj, já jsem John DeFendis a říkal jsem si…..” Ani jsem nedokončil první větu, když se tenhle Hulkovi podobný chlap přeměnil v jakési monstrum. Přál jsem si, abych si s sebou vzal kříž a kůl, který bych mu vrazil do srdce, protože to by bylo asi to jediné, co by mě uchránilo od toho co se mělo stát. Odhodil jednoručky, které zrovna zvedal na biceps, a začal řvát na celé kolo: “Ty parchante, já tě zabiju jestli odtud okamžitě nevypadneš. Nakopu ti prdel. Okamžitě vystřel a už nikdy se ke mě nepřibližuj když trénuju !!!”

V ten moment jsem měl pocit, že asi zrovna teď tady nejsem vítán a že by asi bylo nejlepší kdybych odešel. Tak jsem zmizel. Ovšem můj chtíč vítězit v kulturistice daleko převyšoval můj pud sebezáchovy a chuť žít, takže později večer jsem se tam vypravil znovu - pro více ponížení.

Tentokrát jsem se plížil okolo venkovní zdi a nakukoval jsem do oken. Najednou mě něco těžce dopadlo na rameno. Byla to něčí ruka. Jak jsem se otočil, tak jsem stanul tváří v tvář své nejhorší noční můře. Viděl jsem ramena jako koule na bowling, bicepsy jak grapefruity. Byl to on, Mr. America.

Čekal jsem kdy mě sejme. On se mi podíval do očí a řekl : “Tak cos mi to chtěl? Ale povídej rychle, protože se musím za chvilku najíst.” Odpověděl jsem: ”Chci být šampiónem jako vy. Chci být Mr. America. Myslel jsem, že by jste mě nechal s vámi trénovat, abych dosáhl svého cíle.“

Steve odpověděl: “Jo tak ty chceš být šampiónem, jo? A proč si myslíš, že na to máš?” Než jsem se zmohl na odpověď tak Michalík pokračoval: “Tak dobře pane žampion, buď tady zítra v 5 ráno a uvidíme jestli máš koule na to, abys trénoval jako šampión. Hlavně se neopozdi žampione, přijď včas!”

Příští den jsem byl jak malé dítě, které jde do cukrárny. Byl jsem tak natěšený, že budu trénovat s Mr. America. Tohle byla moje první šance. Přiběhl jsem do posilovny, čekajíc, že na mě Steve bude čekat a vysvětlí mi svůj trénink. Místo toho byl zabraný do šíleného tréninku. Proudy potu z něj cákaly a měl až hypnotický pohled, skoro odstrašující.

Když dokončil sérii, pustil činku a podíval se mým směrem. “Je 5:05 a ty jdeš pozdě. Vypadni z mojí posilovny a neplejtvej mým časem. Buď tady zítra přesně v pět a dám ti ještě jednu šanci!” Příští den jsem tam byl přesně v 5:00 ráno. Jediný problém byl, že nikde nebylo ani vidu ani slechu po Stevovi Michalíkovi. Seděl jsem na obrubníku a čekal jsem. Bylo 6:00, pak 7:00 a nakonec 8:00.

Steve se nakonec ukázal v 9:00, aby otevřel posilovnu. Jak vylezl z auta řekl jsem: “Tohle je hovadina sakra, kdes do prdele byl?” No tohle není to co jsem přesně řekl…. Spíš to znělo jako: “Pane Michalíku, omlouvám se, že jsem přišel o 4 hodiny dříve na trénink. Můžeme teď začít trénovat?” Steve jenom odemkl dveře posilovny a zamumlal něco jako že dnes není jeho tréninkový den a jestli chci tak můžeme začít v 5:00 ráno příští den pokud mám odvahu se ukázat.

Znovu jsem odcházel zklamaný. Tu noc jsem toho moc nenaspal, protože jsem byl odhodlaný ukázat Michalíkovi, že jsem tvrďák a nezničitelný. Příští ráno jsem dorazil ve 4:45. Steve se ukázal chvilku poté. Zeptal se mě jestli trénuji tvrdě. Uchechtl jsem se a namyšleně jsem řekl: “Já trénuji tvrději než kdokoliv.” Steve se taky uchechtl a řekl: “No tak dobře žampione, začneme.”

Začal připravovat několik cvičebních stanic. Potom - co strategicky připravil činky na několik laviček a připravil několik strojů - tak je ohradil tlustým provazem. Později jsme tomu ohraničenému prostoru říkali „Peklo na Zemi“. Tady se to všechno dělo. Michalík mě přesvědčil že jsme jako gladiátoři jdoucí do bitvy. Ohraničená část posilovny byla naše bitevní pole a vyšel jsi vítězně, pokud jsi dokázal ustát tu bolest a přežít bitvu.

Na mé cestě k vítězství jsem se několikrát potkal s porcelánovým trůnem hlavou napřed. Jinými slovy jsem si vyblil vnitřnosti. Byl jsem nucen dělat sérii za sérií, bez jakéhokoliv odpočinku, dokud jsem nemusel zase zaparkovat na záchodě. Místo toho, abych dělal vynucená opakování, dělal jsem vynucené série. Byl jsem k nim donucen. Po týdnu těchto mučících tréninků jsem se ocitl v nemocnici - snažíc se vyhrabat ze stavu naprosté vyčerpanosti.

Naučil jsem se první lekci. Nesnažit se vydržet s Michalíkem. Je skoro nadpřirozený. Ležel jsem tam a přemýšlel jsem co se stalo špatně. Michalík každému říkal, že jsem mentálně slabý a měl bych přejít na badminton nebo kriket. To mě nasralo a byl jsem stále víc odhodlaný přesvědčit tohoto cyborga, že mám na to stát se šampiónem….

Den potom, co mě pustili z nemocnice, jsem šel zpět do posilovny a přímo do tváře jsem mu suše řekl: “To, co mě nezabije, mě posílí.” Stal se z nás tým. Povzbuzovali jsme jeden druhého, aby jsme dosáhli co nejvýše a nespokojili se s ničím jiným - než tím nejlepším. Moje výkonnost prudce stoupala. Pak jsem vyhrál titul Mr. New York, Mr. východní Amerika, Mr. západní Amerika a nakonec Americký šampionát.

Na své cestě jsem ale platil daně. Tréninky byly brutální a moje jméno se stalo synonymem k heslu “Intenzita nebo šílenství“. Lide často přemýšlejí jestli moje tréninky byly intenzívni nebo už šílené. Nikdy jsme nedělali méně než 40 sérií na partii. Někdy až 100 sérií na partii…..

Steve Michalik

Když Michalík trénoval, v očích mu plál oheň pekelný. Ten člověk byl zvíře. Žil jsem každý svůj moment v očekávání tréninků, které mi nakopají prdel a které jsou přede mnou, přemýšlejíc, jak je asi ustojím. Žil jsem podle citátu Friedricha Nietzscheho: “Co nás nezabije to nás posílí.”

Klíčem bylo najít způsob, jak tyto tréninky přežít a zlepšovat se na nich. Nebylo to na začátku lehké, ale byl jsem odhodlaný to nevzdat. Chtěl jsem vyhrát Americký šampionát a získat si místo v knihách. Nedělal jsem to pro zdraví. Dělal jsem to proto, že jsem chtěl být nejlepší. Pokud chcete být šampiónem, musíte tomu něco obětovat. Michalík nebyl jen šampión, ale byl taky takový Vince Lombardi kulturistiky. Vyhrát za každou cenu… Výhra znamenala vše. Vždy říkal: “Trénuj až za bolest….smrt je tvá jediná záchrana!”

Byl horký letní den roku 1979. Právě jsme dokončili brutální trénink nohou o 55ti sériích. Ano - je to tak. Padesát pět sérií. Dnes to možná vypadá hloupě a můžete si myslet, že jsme se přetrénovávali, ale ve svých dvaceti letech jsem měl stehna vyřezaná na kost - měřící 73cm. 

Velké, husté, tvrdé kvadricepsy za doby, kdy lidé ještě komolili slovo kreatin a před tím, kdy kdokoliv slyšel slova “růstový hormon”. Člověk potom přemýšlí nad takzvaným tvrdším trénováním v dnešní éře IGF-1, inzulínu, a růstových hormonů.

Ale zpět do minulosti. Ten šílenec Michalík mne pozval, abych s ním jel na pláž chytit nějaké slunce a trochu zhnědnout v rámci přípravy na soutěž Mr. USA. Během cesty tam jsem se ho stále ptal, co budu muset udělat pro to, abych to vyhrál. Jaké další oběti budu muset podstoupit k těm co už jsem podstupoval?

Steve byl ticho. Jen se díval z okna svého auta a neřekl ani slovo. Za chvíli jsme dorazili na Jones Beach pláž. Hodili jsme ručníky do písku a šli jsme do vody. Jakmile jsme se dostali do dostatečné hloubky dál od břehu, Steve mě popadnul a vrazil mi hlavu pod hladinu. Na vteřinu jsem se mu vysmekl, abych chytil jeden krátký nádech nad hladinou, před tím, než mě zase celého podržel pod vodou, kde jsem se zmítal. Několikrát mě dovolil, abych se alespoň jednou nadechl, než jsem musel zpět do hlubin. Bojoval jsem ze všech sil a mlátil ho a kopal. Nakonec už jsem neměl sílu a začínal jsem upadat do bezvědomí. Michalík mě vyvlekl z vody a mrsknul se mnou na pláž. Jak jsem plival a zvracel vodu začal řvát jako šílenec: “Řekni mi jak moc si chtěl ten jeden malý nádech? Jak strašně moc si ho chtěl??? Až budeš chtít vyhrát stejně silně jako si chtěl ten malý doušek vzduchu, tak potom přijď za mnou! To je to, co potřebuješ abys byl nejlepší!!!”

Ten den začal kolotoč, který se nezastavil po tři roky. Michalík byl učitel stále zvyšující požadavky a já byl jak tréninkový pytel. Den po dni, týden po týdnu jsem začal růst a byl větší a lepší. Ty tréninky byly nepopsatelné. Michalík mě ale naučil víc, než jen trénovat. Zakořenil ve mě vůli vítězit, která byla až nadlidská.

Žil jsem pro trénink, jídlo a spánek. Pracoval jsem jen tolik, abych si mohl dovolit radosti života - jako automobile Chevy Vega 1972 s uraženým předkem, nekonečnou zásobu kuřete, byteček ve sklepě s matrací na podlaze, a hromadu vitamínů. Když se na to dívám zpětně, tak si uvědomuji význam fráze: Šťastnější než prase v žitě. Můj životní styl byl živoření pro většinu, ale já jsem byl na vrcholu blaha. Dělal jsem to, co jsem chtěl dělat, a přibližoval jsem se ke svému cíli.

Nevadilo mi vstávat každý den v 5:00 ráno, abych mohl sníst vaječné bílky a abych mohl být v posilovně v 6:30. Nevadilo mi, že druhou polovinu tréninku jsem byl v podstatě vláčen, jako když se někdo zachytí za nárazník auta. Co bylo nejdůležitější byl fakt, že jsem trénoval s Mistrem Ameriky a i když mě psychicky a fyzicky mučil k smrti, já se dramaticky zlepšoval.

Moje bicepsy - kdysi 45 cm - teď byly hodně přes 50 cm a vrcholky se stávaly ještě vyššími hodinu po hodině. Jednoručky, které jsem kdysi používal na těžké tlaky na prsa se staly zahřívací vahou na bicepsové zdvihy a upažovaní. “Intenzivní nebo šílený?” trénink bylo to, co jsme jeli tak pravidelně jako jiní lidé snídají. Pokaždé, když někdo řekl že něco nedokážeme, tak nás to inspirovalo k tomu to udělat. 50 sérií na bicepsový zdvih s těžkou váhou? Hotovo. 30 sérií dřepů…220kg na šikmý bench press, 50ti kilové jednoručky na bicepsové zdvihy, čtyřicítky na upažovaní, 60 sérií na záda. Naše životy by se daly charakterizovat citátem slavného Waltera Gagehota: “Velké potěšení v životě je dělat to, co lidé říkají že nejde.”

Tak nějak touto dobou si moji rodiče uvědomili, že začínám být Michalíkem posedlý. Nenáviděli ho pro to, že ze mě udělal žijící, jící, dýchající, trénující stroj. Zkoušeli mě od toho odříznout, ale bylo už příliš pozdě. Jak jsem zjistil, že tyto dlouhé tréninkové jednotky jsou klíčem k mému zlepšování, nebylo nic na zemi co by mě a posilovnu mohlo oddělit.

Jo - posilovna. Michalíkova posilovna. Žádné hodiny aerobiku, žádná kardio zóna, sauna, pára, nebo bazén. Žádný squash. Jenom velké, černé mašiny s červenými sedadly a červené lavičky, aby to připomínalo středověkou mučírnu. Když jste přišli do Mr. America Gym trénovat, byl jen jeden způsob jak…. jedna rychlost: hodně tvrdě a hodně rychle.

Fasáda a venkovní chodník okolo hlavního vchodu musely být několikrát denně stříkány hadicí, aby se umyly všechny ty vrácené snídaně a obědy. Tohle byla ta pravá hardcore Mecca kulturistiky. Chrám šílených tréninků. Žádní rádoby-cvičenci co odjedou pár sérií bicepsu a pak se vykecávají a prohlížejí v zrcadle. Pokud jsi netrénoval tvrdě, byly ti ukázány dveře - pokud jsi jimi rovnou neprolítnul. Medaile se vyhrávaly podle toho, kolik brutálních tréninků byl jeden schopen vydržet. Respekt nevycházel z toho jak člověk vypadal, ale jak tvrdě dokázal trénovat.

Steve se s nikým nepáral. Jednou jeden kluk, s rukama od sebe bez evidentního rozvoje zádových svalů, přišel na trénink. Steve ho zastavil a řekl mu, ze už tři měsíce mu dluží za permanentku. Ten kluk otráveně řekl: “No tak jo, jasně, klidně. Hele já ti to zaplatím příště.” A klidně šel dál trénovat. Steve sáhl do šuplíku u svého stolu a vytáhl kladivo. Vstal a šel ke dveřím.

“A sakra - tohle musím vidět. To bude dobrý.” Pomyslel jsem si. Jak jsem vyšel ze dveří posilovny, uviděl jsem Steva, jak jde ke Corvettě toho kluka a pak mu vymlátil přední světla. Ten kluk vylítnul z posilovny zrovna v okamžiku, kdy Steve vymlacoval okna na straně spolujezdce. Kluk začal šílet: “Nech toho! Zavolejte někdo policii! Co to sakra děláš mýmu autu?” Steve se nonšalantně podíval na toho kluka a řekl: “To je v pořádku. Ted jsme si kvit. Můžeš jit trénovat.”

Jak se na to zpětně dívám, tak jsem žil ve velmi pokroucené realitě. Moje morálka a názory byly přetvořeny a rozhozeny díky Stevove filozofii. Koupě patnácti kil kuřecích prsou, abych měl dost proteinů, bylo důležitější než zaplatit nájem na byt. Být včas na tréninku bylo důležitější než být včas v práci. Pokud s námi někdo trénoval a skončil v nemocnici (což se párkrát stalo), ani jsme ho nenavštívili a odepsali jsme ho jako mentálně a fyzicky slabého.

Jak tak přemýšlím o minulosti tak mám jednu věc, kterou bych přidal k citátu Friedricha Nietzscheho, a to: “Když tě to nezabije tak tě to posílí a když tě to zabije tak si s námi neměl trénovat!”

Bolest! Bolest!! BOLEST!!! 

Proč se stane, že v životě plném utrpení a bolesti někteří z nás se uvolí dobrovolně snášet ještě více bolesti? Jak tu sedím a dívám se zpět na éru Michalíka, není těžké porozumět tomu, proč jsem se podvoloval takovému mučení. Moje odhodlání vycházelo z toho, že jsem chtěl vyhrát, být šampiónem. Všichni to máme někde hluboko v sobě. Všichni chceme dosáhnout svých cílů. Někdo si hledá výmluvy pro své neúspěchy, ale žádné výmluvy neexistují. Šampión je šampión a ten nikdy neuhne z cesty kvůli překážkám, které na ní leží.

Mr. America Gym. Michalík si vykračuje přes posilovnu se 30ti-kilovkami pro rozpažovaní na šikmé lavici. Znám ten trénink. Tři lavice, tři cviky, všechny série do vyčerpání. Non-stop zabijácké supersety. Steve začíná se skoro150ti kilogramy na Smith mašině na nakloněné lavici. Hned po sérii skočí na druhou lavici na sérii rozpažek a nakonec na pullovery přes poslední lavici se 45ti kilovou jednoručkou.

Pohybuje se metodicky jako naprogramovaný robot. Vidím ho v koutku oka jak se sunu na lavici na rozpažování. Je nezničitelný a já vím, že nemohu zpomalit, protože za pár minut se v rotaci dostane za mě a znemožní mě. Teď si uvědomuji, že jsem takto netrénoval, co jsem Steva opustil pár let dozadu. Při třetím kolečku těchto cviků se cítím naprosto vyčerpaný a začínám panikařit. Jak se mne zmocňuje strach, tak na mě Michalík zařve: “No tak dělej!!! Podívej se na sebe! ! Seš jak kus hovna! Cos to sakra poslední roky dělal? Seděl na prdeli a žral chipsy?!?!?”

Tak tohle mě vážně nadzvedlo a nějak jsem našel energii přepnout na vyšší otáčky. V ten moment jsem se asi zcvoknul, protože jsem slyšel sám sebe jak na Michalíka řvu: “Tak dělej! Pohřbi mě pokud si myslíš, že to dokážeš.... Jen mě zkus zase dostat do nemocnice! Ty budeš ten, koho poveze sanitka pane žampione!!!” A sakra - tomu jsem nemohl uvěřit. Tohle vyšlo z mých úst? Začínal jsem znít jako Michalíkův klon.

Jak o tom momentu teď přemyslím tak bych rád věděl, kolik mozkových buněk mi chybělo, když jsem se narodil. Asi až moc.

Masochizmus: stav kdy člověk je rad ponižován a zraňován. 

Masochista = John DeFendis. 

Michalík měl pravdu. Byl jsem nafoukaný fracek, ale tentokrát jsem byl nafoukaný fracek co měl dostat největší výprask v životě.

Moje patetické poznámky jenom nabily toho šílence energií. Jeho tvář se stáhla zuřivostí a šílenstvím, které by nahnalo strach i Fredymu Krüegerovi. Popadl mě a hodil mě na peck deck. Potom začal jako šílenec běhat okolo a sbíral zarážky cihliček odevšad z posilovny. Netrvalo mi dlouho, než jsem přisel na to co mě teď čeká. Bolest a utrpení.

Strategicky umístil všechny zarážky mezi cihly. Všech 5. První série byla s celým závažím a jak jsem se dostal k vyčerpaní, tak mě Steve donutil ještě vymačkat pár opakování navíc, než vytáhl první zarážku. Ta bolest byla neskutečná. Chtěl jsem skončit po třetí zarážce, ale věděl jsem že to není možnost. Skončit znamenalo zemřít. Zdálo se, že to trvá hodiny, než jsem dokončil sérii, ale bylo to pouze pár minut. Teď byla řada na mistrovi. Strašně jsem si chtěl užít chvíle která teď měla nastat. Jeho bolest byla můj požitek a působila mi radost.

Sadizmus: radost z působení bolesti jiným. 

Sadista = John DeFendis a Steve Michalík.

Michalík jel opakování za opakováním. Ze začátku to vypadalo snadně, ale po druhé zarážce se i jemu začal kroutit obličej. Po posledních opakováních s každou vahou jsem co nejrychleji vyhodil další zarážku aby neměl ani vteřinu na odpočinek. Chtěl jsem, aby zemřel tak, abych mohl jít domů jako vítěz. Nebo řekneme to jinak - byl bych šťastný kdybych odešel domů živý a v jednom kuse.

Netrvalo to dlouho a zase jsem se octnul u mašiny. “Druhé kolo!” Zařval Michalík. Věděl jsem že jich bude celkem pět. Tohle bylo Stevovo oblíbené. Neskončil dokud se ještě mohl hýbat. Chtěl mi dat lekci v totální destrukci. Konečně jsem dokončil poslední sérii a pamatuju si jak si pro sebe šeptám: “Dostaň mě kurva pryč od týhle mašiny..”

Jako vždy bylo okolo mnoho rádoby-Michalíků, stojících poblíž a koukajících, jestli to vzdám nebo ne. Za ty roky, kdy Michalík trénoval s rodícími se šampióny, jenom pár z nich vydrželo jeho tréninky. Většina z nich je teď v izolaci po psychiatrických léčebnách. A pokud přistoupíte dost blízko tak je uslyšíte jak ječí: “Už ne, už nemůžu ani jedno opakování! Nech mě jít domů!”

Trénink stylem “Intenzita nebo šílenství” byla nejen metoda, která mi umožnila se stát šampiónem, ale byla to doba která se nebude opakovat. Byla to éra kdy většina kulturistů spoléhala na zvířecí trénink, aby byli velcí a silní. Kulturisté v té době zapojili výživu a vitamíny, aby se zlepšovali a suplementovali minimum steroidů, aby ty tréninky vůbec přežili.

Dnes s drogami jako růstový hormon, IGF-1 aj. kulturisti stále brečí “přetrénování!”. Myslím si, že je to hovadina, když toho v sobě mají daleko víc než my. Ale to je jen můj názor. A na ten má každý právo, ne?

To je pro teď vše. Pokračování příští týden.

Napsal: John Defendis, Mr. USA, IFBB Professional
Překlad: Daniel Minarský