Hledání 100% pravdy je nesmysl, míní Pavel Samek

V dnešním rozhovoru vyzpovídáme Pavla Samka, který zastupuje firmu Prom-in, jenž je jedna z nejlepších českých výrobců suplementů. Pavel je dokonce mistrem Evropy federace IFBB 2019 v klasické kulturistice masters od 40 do 44 let! A právě prostřednictvím tohoto rozhovoru probereme s tímto zkušeným kulturistou a výživovým guruem to, proč se odmlčel, jaká trápení ho provázela, ale i co si myslí o přílišném vlivu sociálních sítích na uživatele nebo například i to, s jakými fabulacemi se můžeme na internetu setkat. Pohodlně se usaďte a užijete si rozhovor. 

Ahoj Pavle. Na tvém Instagramu přibývají příspěvky o tom, že jsi se opět vrátil do tréninku. Jak dlouho jsi necvičil a co se ti přihodilo?

Naštěstí už zase cvičím. A co se stalo? V zásadě nic zvláštního - prostě jsem si dal na hubu na kole. Přeletěl jsem přes řídítka a zlomil si hlavičku rádia, což bohužel znamenalo nejdelší tréninkovou pauzu od roku 2002. Od té doby si vedu tréninkový deník, takže to vím jistě. Možná to byla i nejdelší pauza za těch 28 let co cvičím.

Proč jsi se odmlčel na takovou dobu? Bylo to právě kvůli tvým zraněním?

Částečně. Ale také jsem dospěl k nějakému celkovému znechucení sociálními sítěmi a fitness komunitou celkově. Když to řeknu na rovinu, tak mě začala štvát ta umělá pozitivita všude. Zkrátka na výkřiky jako „Jdu si za svým snem!“ nebo kecy o disciplíně začínám mít alergii. Paradoxně jsem si přečetl v jednu chvíli rozhovor s Karlosem Vémolou, a tam jsem viděl po dlouhé době upřímnost. Mluvil o svém zranění, o tom, jak ho to opravdu ubíjí, že je prostě nasranej, a je to pro něj boj.

Najednou jsem si říkal „konečně někdo, kdo nehraje ty hry, na to, jak je vše super.“ A proč jsem se vlastně vrátil? Jednoduše jsem si řekl, že můj IG taky dřív vypadal, jako reklama na štěstí, což je samozřejmě hovadina. Já sám mám taky kostlivce ve skříni, obavy, komplexy a vše, co má každý normální člověk, který není superhrdinou. A nějak jsem si řekl, že místo neustálého omílání kravin o jídle a tréninku, by možná lidi měli slyšet, že je normální cítit se občas na hovno. Dokonce si teď říkám, že žena má svatozář, že se se mnou po té zlomenině nerozvedla. Byl jsem fakt na pěst.

View this post on Instagram

A post shared by Pavel Samek (@pavelsamek)

Už jsi v tvrdém režimu, nebo se na něj teprve chystáš?

A to je vlastně další věc. Jaký tvrdý režim? Já nikdy v žádném tvrdém režimu nebyl, nebo to tak necítím. I to souvisí s tím co jsem ti řekl před chvílí. Plno lidí mele s prominutím sračky o tom, jak dřou a hrozně trpí. A pak je potkám na tréninku, a sotva to pinkají. A pak zase za mnou chodí lidi a říkají, ty vole ty dřeš, si v přípravě. A já se musím smát, protože to co jedu, je pianko, proti tomu co jsem dělal, když mi bylo 18. Dneska si chodím do fitka relaxovat, a rozhodně se neničím. Jenže lidi mají dnes úplně mimo měřítka. Víš, já vždycky říkám, že jsem extrémně línej, a proto dělám kulturistiku. Tohle je totiž ten nejvíc pohodový sport, pro lemry.

Takže jo, už jsem zase ve svém pohodovém režimu, kdy si cvičím a je pohodička. Tvrdý režim byl, když jsem měl ruku v gipsu a nemohl jsem skoro nic. Pak bylo sakra tvrdé, když mi fyzio přes bolest narovnával ruku. A pak bylo sakra tvrdé a frustrující, když jsem zvedal na bicepsový zdvih násadu od koštěte a tekly mi slzy bolestí. Myslím, že klasický tréninkový režim, je absolutní pohodička a Relax, ale jsou lidi co si myslí, že je to dřina. Fakt ne.

Uvidíme tě ještě na závodních prknech, nebo už jsi šel do závodního „důchodu“?

To bych taky rád věděl. Vždycky jsem říkal, že pokud ve svém věku jednou ztratím formu, tak už ji asi nenajdu. No a teď jsem ji ztratil, ale přesto teď zkouším ji znovu najít. V podstatě nemám zkušenost s takovým výpadkem a vůbec nevím, co se stane. Je pravdou, že když jsem šel na ME tak jsem si říkal, že už asi nemůžu být lepší, než jsem byl za mlada. A byl jsem sakra lepší, což doteď nechápu. Studie o stárnutí by řekly, že je to nemožné. To si trochu dělám srandu s těmi studiemi. Každopádně tělo mě už párkrát překvapilo. Třeba mě překvapí i tentokrát a formu zase najdu. Přiznám se, chtěl bych ještě jednou vypadat k Světu. Uvidíme.

Myslíš, že je dobré, že lidé tak moc věří sociálním sítím, potažmo influencerům?

Problém není s influencery, ale problém je, že každý na IG vidí to, co chce. Ač jsem před tím zmínil, že se mi trochu znechutil fitness svět na sítích, tak nechci říct, že vše je špatně. Problém je, že lidé někoho sledují a vidí jen střípky, a ne celý kontext. Příklad: dnes mi psal klučina, že Honza Turek jí rýžovou krupičku, a jestli je to dobré. Jasně, že je. A určitě je to od Honzi super tip a dobře, že lidem ukazuje svou přípravu. Ale lidi, ta krupička není ten klíč. Pokud Vám nechutná, tak jí nejezte a dejte si rýži, nebo cokoli jiného. Takže už otázka, zda věřit influencerům, je už ze startu špatná otázka. Co jim vlastně věřit? Oni nic nekážou, oni jen sdílí. Vlastně, když o tom mluvím, tak mi napadá i hlavní důvod, proč jsem se na IG vykašlal. Já, ač rozhodně nejsem infuencer, tak jsem si taky zavařil, hrál jsem si před zraněním s myšlenkou, že trochu vyrýsuji, tak jsem pitomec začal sdílet to, jak to dělám. A víš co, já prostě vždycky, když chci shodit, tak musím přidat na jídle.

Já prostě nemám přes rok železobetonovou disciplínu, jako třeba Luboš Chládek a vlastně na kalorie jím spíš méně. No a když se hecnu, tak prostě začnu jíst pravidelně a víc, no a začnu nabírat, a tak nějak s tím jde tuk dolů. Tak jsem to trochu nešťastně hodil do stories. A bum, už jsem byl za sypačem a popírače fyzikálních zákonů. A já jsem přitom jen řekl, že já to tak dělám a funguje to na mě osobně. Nebyl to návod, já lidem ani nikdy neříkám, co mají dělat - i u těch, se kterými spolupracuji, jen řeknu názor a hledáme klíč společně. Já rozhodně nevím plno věcí a už vůbec si nemyslím, že znám nějakou pravdu nebo zlatý grál. Mám jen nějaký názor a rád o něm podiskutuji. Takže hlavní problém je, že lidé na sítích hledají pravdu. Jenže žádná univerzální pravda není.

View this post on Instagram

A post shared by Pavel Samek (@pavelsamek)

Můžeme věřit názorům popřípadě tipům hvězd sociálních sítích?

Hele názory jsou naopak super. Jak zmiňuji výše. To je jen obohacení. Mně se taky líbí, když vidím u Roberta Humpála, jakou má krásnou placku, a i jsem mu psal, jak se mu povedla, tak nadýchaná. Tohle mi přijde super. Ty tipy jsou super. A já se rád poučím, ale přece nebudu kopírovat vše. Robert dobrý příklad. Já ho obdivuji, že zvládá každý den ráno kardio a třeba je to pro něj to nejlepší. Já to zkoušel a pro mě to fakt nebylo. Já potřebuji ranní klid a pohodu, jak jsem zmínil - jsem lenoch, takže pro mě lepší si dát ráno palačinky a v klidu kafíčko. A o tom to přesně je, ono vše má svá pozitiva, ale to, co je skvělé pro jednoho, tak může být nejhorší pro druhého.

Stejný případ je i ta moje ruka. S rodinou jsme byli za Štefanem na Slovensku, a on je fakt maniak, prostě odjede trénink a pak ještě jede odpoledne 100 km na kole. A ten den, co jsem si zlomil ruku, tak jsem ráno odjel super trénink, ale nechtělo se mi kardio. Říkal jsem si, že se odpoledne projedu na kole. No odpo se mi spíš chtělo dřepět na zahradě, ale říkám si „nebudu lemra, chci být jako Štefan“. No a víme, jak to dopadlo. Je to samozřejmě nadsázka. Ale prostě já nebudu jako Štefan, ani jako Robert, nebo jako kdokoliv jiný. A to, co je skvělé pro ně, tak nemusí být skvělé pro mě. A tak bychom měli přistupovat i k těm co sledujeme. Inspirace super, ale nehledejme tam klíč. Ten hledejme v sobě.

Co říkáš na to, že si lidé často nechávají zmást různými názory influencerů, i když ty názory jsou třeba v rozporu s tím, co říkají studie (věda)? Teďka narážím na různé fabulace na internetu a sociálních sítích.

A jsem zase kde jsme byli. Studie jsou skvělá věc a současně zhouba. Zase mi lezou na jazyk BCAA. Ale budu držet hubu. Řeknu to takto: když to jen mírně přeženu, tak ti najdu na jedno téma studie, které jsou zdánlivě absolutně protichůdné. A všechny budou velmi seriózní. Ano, jsou studie, které jsou úplná katastrofa už na první pohled. Ale pak jsou i velmi kvalitní studie, které něco říkají, a mají velmi solidní výpovědní hodnotu, ale konečný výsledek jde opět vyložit oběma směry. A ve fitness to platí absolutně. Hledáme pravdu ve studiích, ale vůbec nechápeme, že téměř nikdo nestuduje dlouhodobě sportovce tohoto typu.

Já sám taky rozhodně nevím, co je správné. A to jsem těch studií pročetl spousty. Ale dnes spíš vycházím ze svého 28 let dlouhého pozorování reakcí svého těla a výzkumu na sobě i na lidech, co opravdu znám. Já sám mám zapsáno od roku 2002 většinu svých tréninků a vlastně ti dokážu říct, co jsem jedl 10.7. 2010. Ano, já mám celkem přesnou představu, co jsem kdy dělal. Vím, kdy jsem byl nemocný a za jak dlouho se z toho dostal, a jak dlouho se pak vracel na původní výkonnost.  Kdybych neměl tyto záznamy, nevěděl bych, že vždy, když jsem šel závodit, tak jsem jedl více kalorií. To jsem zjistil, až zpětnou analýzou svých záznamů. Já si totiž píšu jídlo, i když jsem mimo sezonu a vůbec neplánuji kolik čeho sním. A tím jsem vlastně zjistil, že kaloricky jsem níže než před soutěží.

A studie ti řeknou, že je přece nesmysl, abys ztrácel tuk, a přitom jedl více. Jenže v tom je tolik proměnných, a ty těžko může nějaká studie obsáhnout. Je možné, a nejspíše to tak i je, že prostě přepneš v hlavě a tvrději trénuješ, a tím potřebuješ víc kalorií, takže zvedneš, ale i tak si v deficitu. Takže jíš víc, trénink neměníš, ale přesto je intenzivnější, díky psychickému zaměření. A to fakt nezměříš. Ale u druhého, který je daleko menší flákač než jsem já, a proto to drtí to na 150% celý rok, bude potřeba postupovat jinak. A on pro vyrýsování bude muset třeba právě do cíleného deficitu. Takže studie i názory je potřeba brát s rezervou. Prostě i tvá zkušenost má relevantní hodnotu a studie ti mohou pomoci objektivizovat tvé zkušenosti. Je to celé provázané, protože zkušenost ti zase pomůže správně pochopit výsledek studie.

Co myslíš, že jsou nejčastější fabulace na internetu?

Ono je to jinak. Internet je skvělá věc. A naopak tam je plno skvělých informací. Jen my se od dětství učíme věci špatně. Ve škole nás učí biflovat, takže víme, že 1492 byla objevena Amerika, což je super. Bohužel nás nikdo moc neučí pracovat s informacemi. Neumíme je interpretovat. A to souvisí s dalšími věcmi. Někdo nám řekne A a B, ale nás ani nenapadne přemýšlet, zda tam případně může být i C, potažmo D. A dokonce i lidem, co mají vyšší vzdělání, často stačí jen A a B. Pro optimální výsledky v kulturistice, ale často nestačí A, B, C, a někdy dokonce ani D. A to opět souvisí s těmi studiemi.

Studie může zkoupat B a C, protože v A a B už je jasno. Jenže mi si klidně můžeme mylně interpretovat, že říká A a B. Právě proto na to, aby si chápal studie, tak musíš mít nějaké penzum základních znalostí. Ani já si nejsem jistý, že vždy chápu věci správně. Spíš naopak, a proto mám rád diskusi a jsem rád, když mi někdo dá nový vhled. Ale ještě zásadnější problém je, že jsme od dětství nastaveni k tomu chtít 100 % a možná i víc. Což je totální blbost. Prostě nejde mít 100 % to v reálném světě neexistuje. Hledat tedy nejlepší trénink, výživový plán, suplement atd. je prostě cesta do pekel. Sorry, ale život není 100 %. Pak totiž trávíte čas hledáním, ale ono je potřeba spíš něco dělat.

A jaké považuješ za nejnebezpečnější?

Největší nebezpečí je arogance, některých jinak velmi erudovaných, lidí. Prostě dost lidem se stane, že získají znalosti, udělají i třeba výsledky a najednou mají pocit, že nalezli pravdu. Prostě, jakmile někdo tvrdí, že ví, jak nejlépe naplnit něčí potenciál, tak je mi podezřelý. Přehodím to jinak. Nedávno mi jedna slečna na FB napsala, jak skvěle se stravuje a žije nejvíc super zdravě. Jako chtěl bych mít takové sebevědomí. Já sám se o to zajímám skoro 3 dekády, a pořád bych si netroufl tvrdit, že vím, co je to ideální zdravý životní styl. A někdo hold má jasno na první dobrou. Přijde mi, že z toho říct nevím, stalo skoro sprosté slovo. Takže vidím nebezpečí v lidech, kteří suverénně tvrdí, že by se něco nějak mělo dělat, a tak je to správně. A to platí pro fitness i cokoli jiného.

Když bychom šli do praxe – jak si ověřit, zda informace, které získáme, jsou skutečně pravdivé a nejsou upravené subjektivními názory/pocity?

O tom se vlastně bavíme. Hledáme pravdu, proč nehledáme poznání?  Každý zkušený závodník ti řekne, že každou přípravu postupoval mírně odlišně. Takže v kontextu sportu je poznávání vysoko nad návodem, kdo Vám bude říkat, co máte dělat a jaká mít makra, ten asi poznání nehledá. Ale naopak někdo, kdo Vás bude poslouchat a bude brát Váš názor jako základ budoucího postupu, možná bude lepší. Asi to souvisí s tím, že neumím být autoritativní. Mám problém i dceři něco nařizovat. Jak si můžu být jistý, že ona něco neví lépe než já? Proto lidi spíš konzultuji. Snažím se analyzovat co dělá, a pak mu nedávám odpovědi, ale otázky. Ptám se třeba „proč nejíš večer?“ 

A pokud mi relevantně zdůvodní, proč to tak dělá, tak zůstaneme u toho, že večer lační. Pokud mi, ale řekne, že to dělá jen proto, že mu to někdo řekl, tak začneme diskutovat o tom, zda je to ideální řešení pro něj. A třeba zkusíme jiný postup. Nebo se lidé diví, že jim třeba snížím sacharidy a přidám tuky. A oni na to, ale ty přece jíš hodně sacharidů. Jenže já nejsem ten člověk, a on zase není mnou. Já se prostě vždy snažím hledat nejlepší řešení pro něj, ne pro sebe. A to řešení musí najít on. Je třeba se uvědomit, že nejlepšími trenéry jsme si my sami. A váš konzultant, kterým si teď říká trenér, nebo i mentor, tak je vlastně jen takový mentální sparing, který když je dobrý, tak vám pomůže o pár procent nahoru.

Pavle, moc děkujeme za rady, které jsi nám všem předal a přejeme ti hodně zdaru do tvého dalšího počínání.

Já děkuji, a rád bych lidem řekl, aby se snažili hledat spíš poznání.